Předložená trojdílná série představuje základní teorie metafory v analytické filosofii: V první části v minulém čísle časopisu1 byly prezentovány počátky interakční teorie u I. A. Richardse, jak ji podal v knize The Philosophy of Rhetorics (1936). Tato druhá část osvětluje dnes již klasické podání inter­akční teorie u M. Blacka (1954–79). Třetí část (v příštím čísle) představí kritiku interakční teorie od D. Davidsona a jeho kauzální teorii (1978).

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich koncepce, které se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy.

Článek připomíná 110. výročí narození švýcarského katolického teologa a filosofa (metafyzika) Hanse Urse von Balthasara (1905 Luzern–1988 Basilej). Po studiích germanistiky ve Vídni, Berlíně a Curychu pokračoval ve studiu filosofie a teologie u jezuitů (E. Przywara, H. de Lubac). Před nadějnou akademickou dráhou dal přednost pastorační službě u studentů. V Basileji navázal úzké kontakty s K. Rahnerem a K. Barthem. S lékařkou a mystičkou Adriennou von Speyr založil sekulární institut Johannesgemeinschaft (1944) a nakladatelství, ve kterém vydával její díla. Roku 1950 jezuitský řád opouští. Před druhým vatikánským koncilem vystupoval jako katolický progresivista, po něm jako kritik katolického modernismu, v němž viděl ohrožení biblických tradic. S Henri de Lubacem a Josephem Ratzingerem roku 1972 spoluzakládal mezinárodní katolickou revui Communio. Svou rozsáhlou a rozmanitou publikační činnost završil trilogií Herrlichkeit–Theodramatik–Theologik (1961–1987), v níž uvažuje o Bohu v estetických souvislostech, v kategoriích transcendentálií pravdy, dobra a jejich ztělesnění – krásy.The article recalls the 110th anniversary of the birth of the Swiss Catholic theologian and philosopher (metaphysician) Hans Urs von Balthasar (1905 Luzern–1988 Basel). He studied German in Vienna, Berlin and Zurich and after that he continued his studies in philosophy and theology at the Jesuits (E. Przywara, H. de Lubac). He preferred pastoral ministry among students to a promising academic career. In Basel he established close contacts with K. Rahner and K. Barth. Together with the doctor and mystic Adrienne von Speyr he founded the secular institute Johannesgemeinschaft (1944) and a publishing house, in which he published her work. In 1950 he left the Jesuit order. Before the Second Vatican Council he acted as a progressive Catholic, afterwards as a critic of Catholic modernism, in which he saw the threat of biblical traditions. With Henri de Lubac and Joseph Ratzinger in 1972 he co-founded the International Catholic review Communio. His extensive and diverse publications he completed with trilogy The Glory of the Lord–Theo-Drama–Theo-Logic (1961–1987), in which he contemplates God within aesthetic contexts, within categories of transcendentals truth, goodness and their embodiment – beauty.

Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti bylo hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti.

V příspěvku podávám přehled vývoje logické sémantiky se zřetelem zejména na vý­voj Tichého Transparentní intenzionální logiky (TIL) od pozdních šedesátých let až do­dnes, a na ní vystavěné Maternovy logické teorie pojmu. Článek si neklade za cíl podat vyčerpávající historický přehled, nýbrž soustřeďuje se na podíl česko-slovenské logické školy a ukazuje, že tento podíl je nezanedbatelný. Navíc je však tento přehled zároveň i kritický. Ukazuje silné stránky logického rámce TIL, ale zároveň upozorňuje na někte­ré diskutabilní stránky či otevřené problémy, které zůstávají zejména právě v procedu­rální teorii pojmu. Z nich nejpalčivějším je problém procedurální identity pojmu, a tím také kritéria synonymie.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno.

Cílem této práce je připomenout odkaz J. B. Kozáka (1888–1974) a hodnotu jeho přednášek na Karlově univerzitě v letech 1949–1952, které měly hluboký význam v souvislosti s novou politickou situací po komunistickém puči v roce 1948. Život J. B. Kozáka byl hluboce ovlivněn jeho církevním vzděláním. Nakonec však získal post profesora filosofie na Karlově univerzitě v Praze. Jako prominentní zástupce Českého kulturního života se stal aktivním členem malého kroužku „pátečníků“ založeného spisovatelem K. Čapkem (1890–1938) a podporovaného T. G. Masarykem (1850–1937). J. B. Kozák obhajoval demokratické ideje, ale jeho sympatie zároveň patřily také sociálně orientovaným levicovým osobnostem (viz například jeho přátelství s profesorem Z. Nejedlým, 1878–1962). Před válkou J. B. Kozák opustil Prahu a začal přednášet filosofii na Oberlin College v Chicagu (USA). Na konci války se však do Prahy vrátil. V létě roku 1945 získal znovu univerzitní post s možností přednášet. Ve vášnivých debatách s marxisty hájil myšlenky humanismu a svobody. Získal si sympatie svých studentů a stal se jejich morální autoritou, kterou zůstal i v těžkých časech politických čistek, kdy byli mnozí jeho kolegové propuštěni. Skutečnost, že si udržel pozici na univerzitě, nijak jeho autoritu nepoškodila. Byl chráněn kvůli svým levicovým názorům před válkou. Navzdory respektu, kterého se mu dostávalo, byla jeho možnost přednášet značně omezena. Připojeny jsou také úryvky jeho „dějin filosofie“ jako volné záznamy jeho přednášek.