Narrow search


By category:

By publication type:

By language:

By journals:

By document type:


Displaying: 101-120 of 146 documents

Show/Hide alternate language

0.146 sec

101. Studia Philosophica: Volume > 62 > Issue: 2
Lenka ´ Čupková Lenka ´ Čupková
K indukcii vo filozofii vedy
Induction in the Philosophy of Science

abstract | view |  rights & permissions
Príspevok sa zaoberá problémom indukcie vo filozofii vedy. Jeho cieľom je predsta­viť problém indukcie, typy indukcie, ktoré sa vo filozofii vedy používajú, a poukázať na to, že problém indukcie nie je len problémom vedeckého realizmu, ale naráža naň aj teória, od ktorej sa očakávalo práve jeho riešenie, bayesianizmus. V centre pozornos­ti stoja otázky, či subjektívne chápaná pravdepodobnosť môže pri probléme indukcie pomôcť a či je indukcia vôbec zmysluplným problémom. Príspevok v závere konštatu­je, že hoci žiadna z téz bayesianizmu neponúka riešenie Humovho problému indukcie a v histórii nájdeme niekoľko pokusov o odmietnutie problému indukcie, história vedy je s induktívnymi úsudkami tak spätá, že problém indukcie vo filozofii vedy zostáva
102. Studia Philosophica: Volume > 62 > Issue: 2
Jiří Gabriel Jiří Gabriel
Brněnská léta Pavla Materny
The Brno years of Prof. Pavel Materna

abstract | view |  rights & permissions
V letošním roce se profesor PhDr. Pavel Materna dožil pětaosmdesátin (* 21. dubna 1930 v Hněvkovicích u Ledče n. Sázavou). Jeho „brněnská léta“ začala v roce 1965 pří­chodem na katedru filosofie FF Masarykovy univerzity (tehdy UJEP). V roce 1957 ob­hájil kandidátskou dizertaci Zu einigen Fragen der modernen Definitionslehre a již pu­blikoval několik statí. Jeho posluchači brzy poznali, že je s logikou seznamuje i sbližuje odborník oddaný nejen svému oboru, nýbrž i učitelskému poslání. V Brně obhájil práci On Problems a habilitoval se. Během komunistické normalizace byl zbaven možnosti teoreticky bádat a přednášet, avšak neoficiálně spolupracoval s brněnskými lingvisty a pražským seminářem Sgallovým. Materna byl ovlivněn transparentní intenzionální logikou svého přítele Pavla Tichého, v té době profesora na Otago University v Dunedi­nu na Novém Zélandě, kam v šedesátých létech emigroval. Materna odešel z brněnské fakulty v roce 1976, když byl zbaven možnosti publikovat. V Praze, kde měl stálé bydliště, se jako logik uplatnil v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb. Svůj volný čas využíval studiem a rozvojem TIL. Po sametové revoluci se stal členem oddělení logiky FÚ ČSAV, kde působí dodnes. Na Brno však nezapomněl a Brno neza­pomnělo na něj. Začal zde znovu přednášet logiku a již oficiálně rozvíjet TIL. V roce 1991 se na (už opět) Masarykově univerzitě stal řádným profesorem logiky. Vedl řadu doktorských studentů, z nichž J. Raclavský je jeho pedagogickým nástupcem; velmi úspěšným doktorandem byl také B. Jespersen z Dánska. Tak se TIL začal rozvíjet rovněž v Brně a díky spolupráci s Ostravou (M. Duží) lze nyní hovořit o škole TIL. Materna rád spolupracoval také se slovenskými kolegy, z nichž mnozí se stali členy školy. Je autorem několika českých a anglicky psaných prací týkajících se zejména teorie pojmů. Řadu článků napsal spolu s Marií Duží a „velká trojka“ ve složení Duží, Materna, Jespersen v roce 2010 publikovala knihu Procedural Semantics for Hyperintensional Logic ve vy­davatelství Springer. Za svou práci Materna obdržel medaile od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Masarykovy univerzity a spolu s dalšími členy „velké trojky“ také za svou zahraniční publikaci. Své učitelské působení v Brně ukončil v červnu 2015. Na vědeckou práci v logice se jeho důchodcovský odpočinek ovšem nevztahuje
103. Studia Philosophica: Volume > 62 > Issue: 2
Marie Duží Marie Duží
Procedurální teorie pojmů
Procedural Theory of Concepts

abstract | view |  rights & permissions
V příspěvku podávám přehled vývoje logické sémantiky se zřetelem zejména na vý­voj Tichého Transparentní intenzionální logiky (TIL) od pozdních šedesátých let až do­dnes, a na ní vystavěné Maternovy logické teorie pojmu. Článek si neklade za cíl podat vyčerpávající historický přehled, nýbrž soustřeďuje se na podíl česko-slovenské logické školy a ukazuje, že tento podíl je nezanedbatelný. Navíc je však tento přehled zároveň i kritický. Ukazuje silné stránky logického rámce TIL, ale zároveň upozorňuje na někte­ré diskutabilní stránky či otevřené problémy, které zůstávají zejména právě v procedu­rální teorii pojmu. Z nich nejpalčivějším je problém procedurální identity pojmu, a tím také kritéria synonymie.
104. Studia Philosophica: Volume > 62 > Issue: 2
Aleš Horák, Karel Pala Aleš Horák
Pavel Materna a třísložková teorie jazyka
Pavel Materna and the Ordered-Triple Theory

abstract | view |  rights & permissions
V příspěvku připomínáme originální spolupráci s prof. P. Maternou, která začala v 60. letech minulého století a vedla ke vzniku třísložkové teorie jazyka, jejímiž autory jsou spolu s Pavlem Maternou Karel Pala a Aleš Svoboda. Články o třísložkové teorii byly publikovány v r. 1976 a 1979, ovšem jméno P. Materny se v titulcích článků ne­smělo objevit, byl tak komunistickým režimem trestán za vyloučení z KSČ v r. 1969. Třísložková teorie jazyka, jak název naznačuje, pokrývá tři základní komponenty sys­tému jazyka, tedy syntax, sémantiku a pragmatiku, a je plně srovnatelná s podobnými pokusy u nás i v zahraničí. Stala se východiskem pro další propojení logiky, lingvistiky a informatiky díky působení K. Paly a P. Materny na Fakultě informatiky od roku 1995. Do této spolupráce se zapojili studenti Fakulty informatiky, zejména Aleš Horák, jehož zásadním příspěvkem je počítačová implementace systému transparentní intenzionální logiky (TILu) ve vztahu ke zpracování přirozeného jazyka (češtiny).
105. Studia Philosophica: Volume > 62 > Issue: 2
Jan Štěpán Jan Štěpán
O inferencialismu pro Pavla Maternu
On Inferentialism for Pavel Materna

abstract | view |  rights & permissions
Inferencialismus idealizuje proces získání významu v komunikaci. K tomu snadno najdeme protipříklady. Zcela zde chybí nějaká, zejména pojmová analýza a také nějaké rozhodovací (meta)pravidlo pro získání významu.
106. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Hana Řehulková Hana Řehulková
Jan Patočka o Ingardenově pojetí literárního díla
Jan Patočka about Ingarden’s Concept of a Literary Work

abstract | view |  rights & permissions
Cílem příspěvku je představit Patočkovu recepci Ingardenova pojetí literárního uměleckého díla, a to jednak se zřetelem k Patočkově vlastní filozofii literatury, jedna s ohledem na vývoj Patočkova kritického přístupu k Ingardenově teorii literárního díla. Na základě relevantních poznámek v Patočkových odborných studiích jsou rekonstruo­vány možné výtky vůči Ingardenově teorii, které spočívají především v kritice Ingarde­nova strukturalistického, či formalistického přístupu k hledání podstaty literárního díla. Tato teze je interpretována prostřednictvím komparace s Patočkovou koncepcí filozofie literatury.
107. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Karel Floss Karel Floss
Řád jako ústřední idea civilizace
Order as the Central Idea of Civilization

abstract | view |  rights & permissions
Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer.
108. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Jiří Nesiba Jiří Nesiba
Předvědecký jazyk Anicia Boethia: Příspěvek k dějinám vědy
Protoscientific Language of Anicius Boethius

abstract | view |  rights & permissions
Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat.
109. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Daniel Špelda Daniel Špelda
Vši a Gulliver: Optická relativita v novověku
Louses and Gulliver

abstract | view |  rights & permissions
Článek se zabývá některými epistemologickými důsledky, které s sebou přineslo užívání optických přístrojů v 17. století. Jako ilustrativní rámec těchto důsledků jsem zvolil slavný Swiftův román Gulliverovy cesty, který představuje literární a imagina­tivní kontext těchto objevů. V první části se pokouším nastínit důvody nemyslitelnosti užívání optických přístrojů v řecké přírodní filosofii. Také představuji antropologický objev lidské nepodstatnosti v kosmu zapříčiněné teleskopickým pozorováním oblohy. Druhá část se zabývá karteziánským pojetím vnímání a jeho významem pro chápání mikroskopického pozorování. Výsledkem mikroskopické zkušenosti bylo hořké odha­lení neprivilegovaného statutu lidského vnímání světa. Ve třetí části je naznačeno, že moderní optické přístroje chápali novověcí vědci (a po nich i Swift) jako prostředky, které ukazují epistemologickou nepřístupnost skutečné podstaty přírody. Epistemo­logická zdrženlivost raně novověké vědy byla ovšem kompenzována ideou pokroku. Swift, který stál na straně anciens ve slavné querelle, však nepovažoval ideu vědeckého pokroku za přesvědčivé řešení, ačkoliv nemohl odmítnout nové vědecké vidění světa. Nakonec mohl pouze snít o lepší, dávném, utopickém světě věčné moudrosti.
110. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Petr Jemelka Petr Jemelka
Environmentální etika, etika sociálních důsledků a evoluční ontologie
Environmental Ethics, Ethics of Social Consequences and Evolutionary Ontology

abstract | view |  rights & permissions
Celek bioetické problematiky tvoří nejprogresivnější část soudobého etického dis­kursu. Koncepce etiky sociálních důsledků (ethics of social consequences) a evoluční ontologie v této oblasti představují značný potenciál v rozvoji všech tří pilířů bioeti­ky (humánní bioetika, etika environmentální i „animal ethics“). Environmentální eti­ka v současnosti zřejmě poněkud stagnuje, současně však lze s úspěchem zpracovávat kritickou teoretickou (metodologickou) analýzu jejích stávajících podob jako důleži­tý podnět pro možný další rozvoj. Evoluční ontologie nabízí nový originální pohled na vztah přírody a kultury. Proto ji lze považovat za možnou inspiraci pro axiologii a environmentální etiku.
111. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 1
Igor Paulíček Igor Paulíček
Sloboda v ponímaní Isaiaha Berlina
Berlin’s Two Concepts of Liberty

abstract | view |  rights & permissions
Isaiah Berlin rozlíšil dva koncepty slobody a hoci je táto dištinkcia na jednej strane relevantná a dôležitá, na strane druhej problematická a diskutabilná. Berlin nás upozor­ňuje na to, že oba koncepty slobody, pozitívna a negatívna, sú vzájomne protichodné. Existujú dve perspektívy. Jednou je perspektíva ľudskej prirodzenosti, teda človeka ako indivídua, a druhou je hľadisko ľudskej spoločnosti. Našim hlavným cieľom je zodpo­vedanie otázky, ktorý z týchto konceptov slobody viac zohľadňuje hľadisko ľudskej prirodzenosti alebo ľudskej spoločnosti. Berlin zastával názor, že negatívna sloboda má bližšie k ľudskej prirodzenosti a je pravdivejším ľudským ideálom ako pozitívny kon­cept slobody s cieľmi tých, ktorí sa usilujú o ustanovenie lepšej spoločnosti. Na rozdiel od Berlina však chceme ukázať, že tento názor nie je až tak zrejmý, a to práve z dôvodu toho, že každý z týchto dvoch konceptov v sebe obsahuje isté problematické úskalia, ktoré nie je možné jednoducho prekonať Berlinovou dichotómiou. Z tohto dôvodu je záverom našej analýzy návrh škály slobody medzi jej dvomi pólmi.
112. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Jan Zouhar Jan Zouhar
Racionalita a každodennost
Rationality and Everydayness

abstract | view |  rights & permissions
Řada filozofů už v minulosti učinila problém vědecké racionality předmětem svého kritického náhledu. Nezpochybňovali přitom význam racionality pro rozvoj vědeckého poznání, ale varovali před vnášením jednostranného intelektualismu do každodenního života. Přitom moderní vědecká objektivistická racionalita může znehodnocovat skutečný smysl a úkol našeho života. Husserl svým pojetím Lebensweltu, žitého světa, vrátil hodnotu každodennosti, běžným radostem a starostem, které nám pomáhají přirozeně se orientovat. Každodennost formuje náš prakticistní přístup ke světu, charakterizovaný věcností, střízlivostí, ale také emocionalitou. Svět je zřejmě jen jeden, ale žijeme vlastně ve dvou světech - ten jeden je svět vědy, vědecké racionality, objektivního poznání, a ten druhý je přirozený svět našich životních jistot a pochyb, svět každodennosti, svět každodenní racionality, svět, ve kterém má místo filozofie středního dosahu.
113. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Úvodem
Editorial

114. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Ivana Holzbachová Ivana Holzbachová
Stephen Toulmin, postmoderna a vývoj vědy
Stephen Toulmin, Postmodernism and the Development o f Science

abstract | view |  rights & permissions
Základním rysem Toulminova pojímání racionality bylo to, že ji odmítl ztotožnit s formální logikou. Racionální bylo pro něj takové chování a myšlení, které dokázalo registrovat změnu prostředí a reagovat na ni tím, že se jí přizpůsobí. Takový způsob myšlení však nebyl pro vědu vždy samozřejmý. Toulmin se tak připojoval ke skupině filozofů vědy, jako byli K. R. Popper nebo T. S. Kuhn, kteří starší pojetí racionality také kritizovali. Tím však není řečeno, že s nimi souhlasil ve všem. Zvláště ve své knize Kosmopolis Toulmin zkoumal, kdy se jím kritizovaný způsob myšlení ve vědě (ale svým způsobem i ve společnosti) prosadil. Vychází mu zlom mezi 16. a 17. stoletím, kdy starší způsob myšlení, který ukazuje zvláště na Montaignovi, ustupuje novému, který je daleko striktnější a především netolerantní. Toulmin doporučuje, abychom se dnes vrátili k některým prvkům renesančního humanismu a jeho způsobu diskuse. Svým způsobem to dělá i při svém výkladu vývoje vědy. Zde kritizuje především Kuhna za jeho pojem vědecké revoluce. Sám si za vzor myšlení bere Darwinovu teorii a svým způsobem i anglosaské právo založené na precedentech, případně i technické myšlení. Problém vývoje nutí Toulmina zabývat se otázkou kontinuity a změny ve vědeckém myšlení. To vysvětluje pomocí pojmu vědecké disciplíny, aby nakonec dospěl k tomu, že i tento dílčí pojem je aplikací problematiky kulturních univerzálií v kulturní antropologii na vědu. - Toulmin psal v době rozmachu postmodernismu. Jeho zásluhou je, že ačkoli reagoval na řadu problémů, na které postmodernisté narazili, dokázal se s nimi vyrovnat jiným (přijatelnějším) způsobem než oni.
115. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Erika Lalíková Erika Lalíková
„Rázcestia“ tolerancie
The „crossroads“ of tolerance

abstract | view |  rights & permissions
V komplikovanej spoločenskej a politickej situácii nielen na európskom kontinente nadobúdajú pojmy ako tolerancia a intoleranda iné podoby a postavenie, než mali v minulosti. Na podklade textov predovšetkým súčasných slovenských a českých filozofov (V a B. Seilerovci, I. Buraj, M. Machovec, V Bělohradský, K. Hvížďala, M. Petříček), ako aj G. Sartoriho i S. P. Huntingtona, sa autorka príspevku zamýšľa nad otázkami, ktoré sa v posledných rokoch vynorili a na ktoré často zatiaľ nepoznáme relevantné odpovede. Jadrom príspevku je pripomenutie troch koncepcií tolerancie: Machovcovho vymedzenia východiskových pojmov tolerancia a intolerancia; priblíženia troch druhov tolerancie tak, ako ich vymedzili manželia Seilerovci (disjunktívna, konjunktívna a sy- nergická). Príspevok pripomenie aj Sartoriho koncepciu pružnosti tolerancie. Autorka v texte poukáže na skutočnosť, že v zložitej situácii, v ktorej sme sa v súčasnosti ocitli, prevláda nad racionálnym emocionálne a normatívne uvažovanie, ktoré otriasa klasickým vymedzením a či skôr naplnením pojmu tolerancia.
116. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Hana Řehulková Hana Řehulková
Racionalismus ve filozofii a estetice Karla Čapka
Rationalism in Philosophy and Aesthetics of Karel Čapek

abstract | view |  rights & permissions
Karel Čapek publikoval v roce 1934 příspěvek s názvem Zklamal nás rozum?, ve kterém reagoval na to, co označuje „krizí noetiky“. Zaměřil se na rehabilitaci racionality v její umírněné verzi, tak jak ji vnímal v souladu se svým pojetím poučeným pragmatismem, objektivismem i gnoseologickým realismem Masarykovým. Příspěvek se pokusí interpretovat roli racionality v Čapkově filozofickém myšlení a představit některé kon- sekvence tohoto pojetí směrem k jeho objektivní estetické metodě.
117. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Katarína Poláková Katarína Poláková
Deliberácia ako zdroj politickej moci: Vplyv verejnosti na politické rozhodnutia
Deliberation as a Source of Political Power

abstract | view |  rights & permissions
Cieľom predloženého príspevku je prezentovať vplyv verejnosti na politické rozhodnutia. Po zmapovaní relevantných prác Júrgena Habermasa - vznik a úpadok liberálnej občianskej verejnosti, deliberatívny model demokracie a legitimizácia demokracie prostredníctvom deliberatívnych procesov v kontexte reálneho výkonu demokratických politík - sa príspevok zaoberá preskúmaním problémov deliberácie a výzvami, ktoré prichádzajú prostredníctvom stále komplikovanejšej štruktúry demokratickej spoločnosti. Posledná časť príspevku sa zameriava na kritické poznámky v rámci súboru predložených Habermasových myšlienok, ako aj na vzťah normatívnej teórie a politickej reality.
118. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Markéta Ledvoňová Markéta Ledvoňová
Galileovská teorie racionality: Interpretace Maurice Finocchiara
A Galilean Theory o f Rationality

abstract | view |  rights & permissions
Poslední čtyři staletí zaznamenala neutuchající zájem o studium Galileovy vědecké metody. V roce 1980 Maurice Finocchiaro představil neobvyklou interpretaci Galilea jakožto logika a zformuloval novou teorii racionality založenou na detailní analýze Galileova Dialogu. Tento článek poskytuje krátký přehled makroskopických prvků, které dle Finocchiara tvoří galileovskou racionalitu. První část zkoumá tzv. dialektickou metodologii, jež spočívá ve vyváženém rozhodování mezi různými (i protichůdnými) přístupy k vědeckým problémům. Druhá část se zabývá nejdůležitější částí galileovské racionality, tj. logickým usuzováním. Třetí část představuje nepostradatelnou roli mimologických prvků ve vědecké komunikaci.
119. Studia Philosophica: Volume > 63 > Issue: 2
Josef Šmajs Josef Šmajs
Proč přehlížíme fenomén lidské práce?
Why do we ignore the phenomenon of human work?

abstract | view |  rights & permissions
Autor pojímá práci jako způsob, jímž člověk - prvek přírodního systému, ale i jediný tvůrce kultury - vnucuje svou vůli (individuální či kolektivní) části okolní přírody. Připomíná, že potřeba pracovat souvisí už s námahou našich dávných předků, kteří ztratili domov v korunách stromů a museli s obtížemi přežívat v otevřené savaně. Dnešní automatizace však znamená nejen ztrátu pracovních míst pro dělníky, ale i dosud nejvyšší míru frustrace lidí z porušení jejich přímého kontaktu s přírodou. Potřebu oné práce, kterou automatizace v konkrétním výrobním procesu nahrazuje, sice z velké části odstraňuje, ale v širším společenském měřítku se objem lidské práce příliš nesnižuje. Vzniká však nový nárok na úroveň lidské pracovní síly, která již nenajde uplatnění v zemědělství ani v klasických řemeslech a továrnách. Jde o zvláštní požadavek, který zužuje možnosti uplatnění méně socializovaných, tj. méně duševně disponovaných lidí na trhu práce. Lidé s nevhodnou strukturou mentálních schopností se mohou ucházet jen o jistá zaměstnání. Plnohodnotnou práci jako jednotu fyzického a mentálního výkonu, kterou dnes stále méně potřebuje globalizující se ekonomika, však stále více potřebuje člověk. Z původně ekonomické kategorie se práce stává kategorií antropologickou a medicínskou.
120. Studia Philosophica: Volume > 64 > Issue: 1
Břetislav Horyna Břetislav Horyna
Heideggerova interpretace Kantovy kritické filosofie v práci Kant a problém metafyziky
Heidegger's Interpretation of Kant's Critical Philosophy in Kant and the Problem of Metaphysics

abstract | view |  rights & permissions
Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno.